Nejtěžší asi byl ten čas. To jak dlouho to trvalo. Z pohledu druhých byl můj návrat ke sportu hodně rychlý. Já jsem ale byla netrpělivá a každý den, kdy jsem nemohla trénovat, pro mě byl utrpením.
Co se týká motivace k pokračování v MMA, tak to bylo úplně naopak. Já jsem „věděla“, že budu zase zápasit. Nedovedla jsem si svoji budoucnost bez toho představit. Pro mě autonehoda byla jen nepříjemná překážka na cestě. Na cestě do klece, do ringu, k vítězstvím. Srovnala bych to s porážkou, které občas taky utrpím. Nesu je těžce, drtí mě, ale vždycky se tak nějak zdravě naštvu a pokračuju dál s tím, že už to bude příště lepší. Co mě nezabije, to mě posílí. A tady to bylo doslova.
Po autonehodě jsi byla hospitalizována a prodělala vážná zranění. Jak ses dokázala psychicky vyrovnat s těmito komplikacemi a co Ti pomohlo zůstat silnou?
Myslím, že mi v tomhle těžkém období pomohl právě sport. Za prvé lékaři říkali, že kdybych nesportovala, tak že by nehoda dopadla daleko hůře. Že i když jsem měla tak vážná zranění, krvácení do mozku, prasklou lebku, prasklý obratel, tříštivou zlomeninu nohy atd., tak pořád to dopadlo dobře vzhledem k nárazu, který jsem prodělala, když do mě vrazilo to auto. No a díky sportu a hlavně díky tomu, že jsem hodně chtěla a trénovala, tak se i zranění rychleji hojila a rychleji jsem se uzdravila.
Někdy jsem toho měla už dost, když mi píchali injekce na oživení nervů. Strašně to bolelo. Bylo jich třeba šest najednou do nohy. Kůže kolem těch vpichů bobtnala. Bylo to nekonečné. Já jsem ale chtěla rychle zpátky do klece. Chtěla jsem zase zápasit a tak jsem to musela vydržet.
Hodně těžké bylo, když mi v noze začaly odumírat nervy. Díky tříštivé zlomenině se zanítila tak, že natekla a ten otok tlačil na nervy, které během několika dnů začaly odumírat. Takže mi po pár dnech museli nohu rozřezat od kolene až po kotník. A takto otevřenou mi ji nechali několik dnů. Tekla mi z toho krev…. Díky tomu mi ale tu nohu zachránili a částečně se mi do ní vrátil i cit. Mám ji stále trochu pochroumanou, ale hlavně, že ji zachránili.
Já jsem tajně trénovala už i v nemocnici. Byla jsem ještě napojena i přes takové ty drátky a už jsem zkoušela po několika týdnech klik na jedné noze. Jedna noha byla úplně ochrnutá, ale ta druhá fungovala. Na krku jsem měla límec. Taťka přišel do pokoje v nemocnici a tam mě našel na zemi, jak něco nacvičuju. Když mě potom odvezl domů, tak jsem ze začátku jezdila částečně na vozíku a kratší vzdálenosti jsem chodila s berličkami. Měla jsem to vlastně stejné jako moje maminka. Ona je po dětské mozkové obrně. A právě taky chodí kratší vzdálenosti s berličkami a jinak na vozíku.
Můj cíl byl hlavně co nejdříve zase začít soutěžit. Moc mě to baví.
Vzpomínáš si na okamžik, kdy ses poprvé vrátila do klece po nehodě? Jaké pocity a myšlenky ti v tu chvíli prolétly hlavou?
Poprvé to nebylo do klece, ale do ringu. Bylo to na Dni bojovníků v Ostravě 2022. Pořádal to tam tehdy můj bývalý trenér Kuba Muller z JMFS. Byla to moc pěkná akce. Sice už v tom klubu dnes nejsem, ale naučila jsem se tam spoustu dobrého pro moje MMA a jsem za to vděčná.
A návrat byl opravdu velkolepý. Lidé byli moc rádi, že mě vidí zase v ringu. Byla jsem šťastná, že jsem zase zpátky. A ještě šťastnější, když jsem vyhrála. Další můj zápas potom byl hned na mistrovství Evropy v MMA. A to bylo něco nepopsatelného, když jsem tam v kategorii striking dosáhla vítězství.
To se snad ani nedá popsat. Bylo to vlastně asi 200 metrů od místa, kde mě pár měsíců před tím přejelo auto. Když jsem těmi místy nehody projížděla, tak jsem měla husí kůži. A teď jsem bojovala kousek od toho místa. Vítězství v zápase mi přidalo sebedůvěru. Věděla jsem, že jsem na dobré cestě a že „to“ půjde. Sice jsem od té doby zase někdy i prohrála, ale tohle vítězství bylo více než všechny léky na světě.
Jaký byl Tvůj přístup k tréninku během období rekonvalescence a jak ses postupně dostávala do formy po fyzických komplikacích?
Můj přístup byl z lékařského pohledu špatný. Správně jsem se neměla tolik zatěžovat, měla jsem se více šetřit atd. atd. Já jsem to ale viděla jinak. Co šlo, to jsem trénovala. Nejprve jen tak trochu doma. Po pár dnech co jsem byla doma, jsme se domluvili s fitness trenérem Tondou Pavlíčkem, že mě bude ve fitku koučovat. Jezdil za mnou několikrát týdně a nastavoval mi velmi odborně tréninkový plán. Trénovala jsem co šlo a kam mě to pustilo. Takže nejprve horní část těla tak, aby se nezatěžovala krční páteř. Potom nohy s tím, že ta jedna měla tříštivou zlomeninu a byla svázaná uvnitř dráty a neměla jsem v ní cit. Takže to nebylo jednoduché. Musel hodně přemýšlet nad cviky, které mi dá.
Postupně jsem ale viděla zlepšení. Šlo to hodně rychle.
Během mistrovství Evropy v Gruzii ses vrátila k profesionálním zápasům a zvítězila v disciplíně Striking. Jak ses cítila v okamžiku, kdy ses stala mistrem Evropy po tak náročném období?
Bylo to ohromné. Nevím, jestli ještě v životě zažiju něco podobného. Ono nejde ani tak o to vítězství samotné. To si myslím, že v životě vyhraju ještě důležitější zápasy a významnější trofeje. Šlo ale o to, že to bylo završení celé té nešťastné historie s mým úrazem. Udělalo to za ní tlustou čáru a bylo jasné, že je to za mnou, a že jsem z toho venku. V té chvíli jsem asi ani tak nemyslela na to vítězství na turnaji, na mistrovství Evropy. Pro mě to znamenalo výhru nad osudem. Nad všemi těmi zraněními
Co bys poradila lidem, kteří čelí podobným výzvám a snaží se vrátit k aktivitám, které milují po vážném úrazu?
Hlavně se nevzdávat. I když to ze začátku nejde, tak to zkoušet znova a znova. Dovedu si představit, že nastanou situace, kdy už se bohužel nedá pokračovat v tom, po čem jsme toužili a co nás bavilo. Pak asi nezbývá nic jiného, než si najít jiné cíle. Důležité ale je vyzkoušet všechny možnosti. Abychom si později nemohli vyčítat, že jsme to nezkusili, nebo že jsme promarnili tu příležitost. S tím je potom těžké žít.
Bez nich bych to nedala. Mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe rodinu, která mě podporuje. Že mám kamarády a trenéry, kteří mi pomáhají. Nevím, jak by to šlo bez nich. To, že jsem se z toho tak rychle dostala je také jejich zásluha a jsem jim za to moc vděčná.
Máš nějaký konkrétní cíl nebo sen, který tě motivuje pokračovat v MMA zápasech i po těchto obtížných zkušenostech?
Chtěla bych se časem dostat do UFC a nejlépe tam získat i pás. Není to ale tak, že bych se na to upínala, a že bych na to pořád myslela a šla za tím. Je to cíl tam někde v dálce. A k němu vede cesta přes řadu menších cílů. Takže teď spíše hodně jezdím po menších soutěžích, v disciplínách jako je grappling, kickbox, box apod.
Tam někdy prohrávám, někdy vyhrávám. Postupně se v těch sportech zdokonaluju a porovnávám se s lidmi, kteří většinou dělají jenom ty jednotlivé sporty. A když se mi časem podaří v těch jednotlivých disciplínách většinou vyhrávat a být dobrá, tak budu vědět, že jsem připravená do klece na MMA.
V kleci zápasím i nyní, ale pořád ještě vím, že mám své hranice a limity. Pořád mám před sebou dlouhou cestu a ta bohužel vede nejen přes výhry, ale i přes prohry. Jak přímo v ringu, nebo v kleci, tak i v životě. Důležité je z té cesty nesejít a vydržet.
Nevzdávat se!
Děkuji za rozhovor
Mohlo by vás zajímat:
- Veronika Zajícová bojovala na mistrovství Francie v grapplingu
- Proč se mladá fighterka Veronika Babe Zajícová pustila do trénování nevidomého Dragunova?
Oficiální web Veroniky Zajícové:
