Uzavřela jsem čtvrtou sezónu. Před pár lety jsem myslela, že život ve vysněném bydlení v přírodě bude vypadat jinak, ale životní příběh se začal ubírat jiným směrem a tempem…
V domě na samotě u zámecké džungle, tedy brzy polosamotě (sousede, těším se!), jsem zůstala sama. Je tu první zima, kterou tu prožívám jen s dětmi, a někdy sama se sebou.
Ano, obavy jsou, někdy zmizí jako pár nad hrncem, někdy pobudou dlouho. To pak musím kousky sebe sbírat po celém domě i zahradě a lepit se dohromady. Ale ono to jde, vždycky se to nějak poskládá, a snad možná i lépe. 🙂
Za dobu, co jsem v chalupě U Tuhého Kořínku sama, jsem se naučila pár věcí. A samozřejmě také nenaučila 🙂 , smiřuji se s tím. No, vlastně to docela vypouštím. A je to naprosto v pořádku, si říkám pořád! 🙂 Občas se plácám po rameni, občas nad sebou kroutím hlavou. Asi jako každý. Stejně se všechno pořád mění, ne?
I dům prošel změnami. Ne, neproběhla tu žádné rekonstrukce. Vládne moje ruka a proudí převážně ženská energie. Co to znamená? Lehký chaos, věci všude, na zemi, na stole, na gauči. Spousta dětských obrázků, pastelek, hraček, oblečení. Taky vonné tyčinky, svíčky, tempery, bylinky, polštářky, ženská setkání, zvířata všude kolem domu… ❤
Jak uprostřed chalupy vyrostl strom
Nad tím vším chaosem dohlíží srdce domova. Nádherná malba jabloně na zdi od Nami Marie Lady, silné, a přitom křehké ženy, která maluje, učí zpěv a je průvodkyní přechodových rituálů. Nami přijela v dubnu 2021 a namalovala na fádní bílou zeď velkou, úžasnou a věčně plodící jabloň.
Byl to nádherný týden, během kterého se děly viditelné i ne snadno postřehnutelné změny. Ale docházelo k nim. Vymetený komín a domalovaný strop. Větve jabloně, které se začaly majestátně rozpínat po celé jedné zdi. To byly ty postřehnutelné změny. 🙂
Po týdnu se strom zplodil ovoce a Nami se s námi rozloučila i s panem Roztomilouškem, jak pejska pojmenovaly děti.
Každý den, když vstoupím do místnosti, vidím ten příběh, který jsme s malířkou a kamarádkou Nami za těch pár dní zažily. Přinesl do chalupy krásnou energii, která se jen tak nevymete.
Tajemství ložnice na chalupě odhaleno
Zůstalo mi hodně barev, co s nimi? Cítila jsem, že i ložnice potřebuje být mou ložnicí.
Měla jsem barvy a zkusila namalovat levanduli. Výsledek překvapil mě samotnou a kdybych měla čas a trpělivost, jsou levandule všude. Pocit malovat na zeď je nádherný, terapie pro autora i prostor. 🙂
A teď něco z materiálního světa
Do ložnice jsem chtěla i nový nábytek. Přemýšlela jsem nad stolkem. Takovým tom, kde se holky ráno malujou, aby prý vypadaly hezčí, toaletní se mu říká. Pořídila jsem si přesně tenhle, akorát jsem nevyřešila přichycení zrcadla. Prostě do stolu nesmí nikdo strčit. No a šuplíky jsou trochu šejdrem, ale co je dokonalé? 🙂 Malířka ani stavařka nábytku ze mě už holt nevyroste.
Život je změna
Zkuste se na něj dívat očima dětí. Nemysleme pořád co bude, zkusme někdy nemyslet vůbec 🙂 My dospěláci strašně moc věcí musíme, to je jasný. Ale je pár věcí, který ne a naopak, který můžeme. Tak si je dovolme. Nebojte se do něčeho jít po hlavě. A odejít, když už to nic neplodí.
Malujme klidně po zdech a tvařme se, že je to normální. Copak to nedělají vaše děti? A že při tom vypadají šťastně? 😀
