Bígl (beagle) Mimi – útěkář, smraďoch, popelnice, ale náš

Mimi není jen zkráceně mimino ze slovníku bláznivých matek. Je to jméno našeho bígla (jakože beagla). Feny, která dostala jméno po americké herečce Mimi Rogers. Je tu s námi již téměř 8 člověčích let. Odhadujeme 54 let psích.

Narodila se přibližně 10. 6.  2010. Už ji šedne tlama, která donedávna připomínala hravé bláznivé štěně. Zažila si spoustu legrace, mazlení a her. Ale také zákazů, útěků a návratů se staženým ocasem. To když očekávala výprask. I nějaké ťuknutí automobilem. Ztrátu psa zaznamenáváme pouze na několik hodin. Naštěstí. Teď už je ji fajn, ale cesta ke spokojenému životu byla trnitá. Je totiž něco jiného mít psa jako svobodný člověk a něco jiného jako freelancer se 2 malými dětmi v panelovém domě.

Je na čase odhalit tajemství Mimi. Pojďte s námi otevřít 13. komnatu.

• Štěněcí léta pod psa
• Psí život v paneláku
• Pochroumané psí zdraví
• Život v lese aneb z gaučáka šťastný hlídač

Povaha je milá, přátelská k lidem i psům, bez agresivity či b ázlivosti. Výborně zastane roli domácího společníka a kamaráda pro děti, naopak jeho hlídací schopnosti končí vítáním nově příchozího, v lepším případě nedůvěřivým, nejčastěji však radostným štěkotem. Je to pes mimořádně nekonfliktní, což plyne z jeho smečkového původu; jinak tomu ani být nemohlo. Psi spolu byli 24 hodin denně a museli se výborně snášet s ostatními. Nesnášenliví nebo dokonce agresívní jedinci neměli ve smečce místo. Touto selekcí a následnou plemenitbou se tato žádoucí vlastnost u bígla upevnila a je dnes pro toto plemeno typická. Bígl bude vděčný za každou společnost, čím větší tím lepší. Bohužel z toho pramení i některé problémy, jimiž je bígl také známý. Jakmile je odsouzený k životu o samotě v kotci nebo na zahradě, začne upoutávat pozornost a krátí si dlouhou chvíli po svém. Hlasitým štěkáním, ničením, útěky.

Zdroj: Bígl – Wikipedie

Štěněcí léta pod psa

Narodila se v Teplicích. Lokalita ji provází celým životem. Je to divoká fena ze severních Čech, která se nebojí sáhnout na dno odpadkového koše. Ráda se na procházce nechala honit. Prostě typický vzdor. Chyť si mě, jestli to dokážeš. Sama doma štěkala jak blázen. Přestala, až když se přestěhovala do jiného bytu. Něco podobného nyní sleduji i u dětí. Každá změna přináší něco nového. Lepšího nebo horšího. 🙂

Ráda se mnou pracovala u stolu. Seděla před počítačem a svou psí hlavou bránila ve výhledu na analýzy a strategie pro klienty.

Psí život v paneláku v paneláku

Od 3. měsíce žila v panelových, tedy ohraničených a zateplených králíkárnách, bez možnosti výběhu v přírodě. S procházkou mohla počítat několikrát denně, což o to. Ale na nevybouřeného bígla to bylo málo. Milovala dlouhé procházky s 1. Beagle výletnickým clubem. Dokonce napsala jeden pozdrav z výletu na Křivoklát. Nostalgicky si ho připomínám a nabízím také vám, čtenářům (a pravděpodobně milovníkům psů a hlavně bíglů, když už jste dočetli až sem):

Báječný život bez dětí

Než se narodila Lilinka, byla Mimi opravdu takové miminko. Všude chodila s námi. Na procházkách se hrály hry a byla zábava. Zvlášť, když se zakotvilo v nějaké putyce. Posedávala s námi u stolu, když se večer protáhl a popíjeli jsme víno nebo kouřili marihuanu. Cítila se jako člen rodiny. Doma měla vždycky jen své zóny, do postele by nikdy nemohla. Spala ve svém pelechu s plyšáky.

Lilinka zamíchala s kartami

Na začátku roku 2014 se to všechno zvrhlo. Do smečky se narodilo opravdické miminko, Lily Anička. Miminko začalo lehat v pelechu, tahat Mimi za uši i ocas. Procházek až tak neubylo, ale najednou se na nich nesmělo víc věcí. Ono totiž venčit s kočárem bígla není až tak jednoduché. Musíte ho přivolávat, odvolávat nebo odtrhávat od vyhozené plesnivé svačiny u popelnice. Se spícím miminem to moc dobře nejde.

Mimi začala při venčení na čenich dostávat košík. Óó, kolik lásky a lítostivých pohledů se jí dostávalo od lidí na ulici. Ale co naplat, jiné řešení nebylo. Mimi by vylízala i mrtvýmu z oka a pak to doma vyvrátila. S plazícím se batoletem v kuchyni nebyla taková vyhlídka nic moc.

A pak přišel Vincent

S dalším miminkem, klukem Vincou v rodině musela Mimi cítit opravdu velké strádání. Procházek ubylo a naopak přibylo zákazu. Prostor pro pohyb se omezil. Pracovat doma s právě narozeným miminem a rozdováděným batoletem, do toho venčit a uklízet po psovi chuchvalce chlupů bylo nad naše síly.

Mám to sečtené. Všimněte si gumových přezůvek paničky. To aby je mohla denně mýt od chlupů a prý mé špíny

Pochroumané psí zdraví

Mimi to asi vycítila. Že je až na 152. koleji. Začala churavět. Začal se ji opakovaně vracet zánět ucha. Smrdělo to, mokvalo. Neustále se škrábala a uzdravení bylo v nedohlednu. Do toho se začala neustále olizovat a dokonce kousat. Do břicha, to tlapek, někdy i do zad. To už jsme měli za sebou několikátou návštěvu u lékaře.

Košík, vodítko a malý vodič Lily Andulka. Jděte do háje!

„Vážení, váš pes je alergik a co mu vadí nejspíš nezjistíme,“ zněl verdikt a tak jsme Mimi střídavě kupovali pelechy, ze kterých teoreticky alergie nehrozila. Kupovali drahé doporučené granule od lékaře. Více ji mazlili. Adam s ní ráno chodil na dlouhé procházky a někdy i běhat. Nakonec dostávala košík i doma, aby se nerozkousala do krve… Jediné, co pomohlo, byla jednou jedinkrát píchnutá kortikoidová injekce. Na týdne přišla úleva, ale v kortikoidové léčbě jsme pokračovat nechtěli. Zkusili jsme i homeopatika, ale výsledek to nepřineslo.

Z věčného olizování zapáchala čím dál víc. Jak bezdomovec, fakt. Koupali jsme ji v šamponech, které jsme považovali za nejlepší. Nechtěli jsme často, ale když se nevykoupala třeba 2 týdny, kousala se ještě víc. Skončili jsme u mycího oleje z AROMATERAPIE Fauna, ale ani poté zlepšení nepřicházelo.

Líz líz, mlask mlask a ponorka byla na světě

Žili jsme pořád v malém berounském bytě. Večer s manželem pracovali v kuchyni a do toho… mlask, mlask, mlask, mňam, líz, líz… Mimi se neustále olizovala a pokousávala. Myslím, že v té době začalo hrabat nám všem. Stačilo ji okřiknout a přestala. Zírala do strany pohledem: „Já tu nejsem, nevšímejte si mě.“ A pak zase nenápadně polehoučku potichoučku vyplázla jazyk a začala lízat svůj kožich.

Pomoc! Netrpěla jenom Mimi, ale také my s Adamem. Hodně. To naše trpění se transformovalo do negativní emoce. Mimi na procházkách běhala za lidmi a hledala u nich lásku. Nás přestávala poslouchat a reagovala jen na Adamův krevtuhnoucí řev. Na můj ženský cigánský ječák mezi paneláky házela bobek.

Na stará kolena vzdorovitou útěkářkou

Ač z Adama měla strach a uměla ho poslechnout, někdy toho měla dost a na procházce vzala roha. Jen tak, z ničeho nic. Otočila se a běžela z pole směrem domů. Nebo se odpojila z běžecké trasy a našla si svou. Bohužel blbou, nejspíš ji ťuklo auto a domů přišla přejetá, jak vagon. Naštěstí ne doslova. Kulhala a krvácela ji tlapa. Vylízala se z toho, jak bylo jejím zvykem.

„Tak tohle není život,“ říkali jsme si s Adamem. Ani pro psa, ani pro nás, ani pro děti. Ne ne, mezi paneláky pšenka nepokvete ani zajíci nevrhnou. Musíme na venkov.

Život v lese aneb z gaučáka šťastný hlídač

Nebylo to ze dne na den. Trvalo to dlouho. Ale vysněné bydlení u lesa jsme našli. S úsměvem jsme před stěhováním říkali: „Dům jsme si pořídili kvůli Mimi. Aby měla volnost.“

Ale jo, celkem to tak bylo. Během pár dnů se z panelákového smutného bígla stal lítač, honič, hlídač a vítač. Mimi začala být opět veselá a hravá. Jen co otevřeme dveře chalupy, nadšeně nás vítá a hledá klacek nebo pískací slepici.

Přes den je venku, i teď v zimě a dostala kamaráda, malého kocoura Pepu. Zvykli si rychle a přes den courají po zahradě a v lesích spolu, večer usínají v jednom pelechu.

Bez plotu ale s GPS obojkem

Před stěhováním jsme vymýšleli, kde bude spát. A kde bude v zimě přes den. A že nám bude utíkat do lesa, když je to ten bígl, že jo. A pozemek není ani zdaleka celý oplocený. Nedořešili jsme to, prioritou byly kuny v podkroví. Kupodivu to zatím funguje bez problémů.

Začala spát s kocourem v kůlně a přes den lítá venku jako ďas. Štěká a kontroluje, jestli není na obzoru nějaký divočák či ladná laň. Šťastně štěká a chodí k oknu ke kuchyni chlubit se svým výkonem.

Testujeme GPS Dog Tracker Nano

Plot zatím nechystáme. Ale pořídili jsme ji šikovnou chytrou věcičku. Sledovací GPS obojek z obchodu SmartPets.cz. Je to GPS obojek DOG TRACKER NANO (speciální edice, velikost 6). Tak jasně, vůbec to není levné. Ale kolik bych byla ochotná dát případnému nálezci? Asi víc. Je to popelnice a smraďoch, ale NÁŠ. Zatím testujeme, zda to všechno funguje a mi psa vidíme právě tam, kde nám ukazuje GPS. Zrovna včera jsme museli celá rodina odjet do Prahy. Bez GPS obojku by Mimi musela zůstat celý den zavřená. Nebo uvázaná. Nebo v kotci, který nemáme. Takhle jsme si dovolili odjet v 8 hodin ráno a vrátit se za 12 hodin. Docela risk, že jo. Ale díky GPS obojku jsme pořád viděli, co dělá. Většinou se zdržovala kolem domů, párkrát trasu protáhla na pole nebo naopak do lesa. Už byla asi nervózní.

Psa do bytu? Fakt už ne

Když jsem byla malá, hodně jsem si přála psa. Do bytu. Dokud člověk žije sám, nemá děti a rodinu, tak to jde. Pak to začne drhnout. Ne všem, ale nám jo. Pokud má člověk rád aspoň trochu pořádek a nechce si připadat v bytě jak v psím pelechu, tak se chtě nechtě stává otrokem a uklízí. Takovou činnost neocení nikdo. Ne pes a ani malé děti. Ty naprosto nechápou, proč nemůžou mazlit psa, který se právě kdesi vyválel, sežral něco u popelnice, doma se třicetkrát oklepal a pak to sjel po zadku.

Všichni jsme teď víc happy. Mimi má volnost, svobodu, lásku, více jídla a snad i více zdraví. Na kousání a lízání nemá čas. Musí honit zajíce a kocoura Pepu.